U mumi

Co všechno tady postupně přibude zatím netuším. Ale doufám, že s pomocí přátel stránku obohatím byť jen odkazy na jejich stránky. Pokusím se předat stránky webů, které mě zaujaly. Mohou se hodit i vám.

Drobnůstky

Občas zkouším obrázkovat




a je to - zdroj neznámý

zdroj: uveden na mém blogu

stále dokola

Moje IKONKY




Přijďte zas - díky


Ahojky


„Vlídnost je inteligencí srdce.“

1) Je ztracený každý den našeho života, kdy jsme se nezasmáli.---Sebastian Roch Chamfort--- 2) Většina stínů v našem životě pochází z toho, že si sami stojíme na slunci.---Ralph Waldo Emerson--- 3) Když jíš, žvýkej, když mluvíš, mysli.--- Čínské přísloví---

Uzlíček ze vzácných nití.


    

    Přichází domů, odhodí klíče od bytu na stůl a usedá. Minuty běží a ona chytá ten nutný druhý dech na další směnu doma. V práci měla osobní hovor -  telefon doma nemá,  o časech mobilů zatím nemá hodně lidí ani tušení, a tak jí volají tam, když se něco děje. Co se zase děje, cítí to a v duchu se jí bleskově promítnou události přede dvěma roky. "Jak je to možné, vždyť jsem tam minulý týden  byla a všechno bylo naprosto v pořádku", slyší svůj hlas. Mysl je opět napnutá k prasknutí a mozek pracuje na plný výkon. Musím se usmívat říká si a zvedá i další dny soukromé telefony přes nevoli šéfové. "Prosím"... Slyší ten hlas a ví, že zase něco není jak má být. "Prosímtě přijeď pro mě, já tady nechci být".

      Ty dva roky utekly jako voda, hrozně rychle a jen chvilenku bylo přijatelně. Najednou se jí vrací všechna ta prožitá hrůza. Má ráda pravdu, ale kolik milosrdných lží se za tu dobu naučila říkat. Z očí jí stékají slzy proudem jako tehdy....Ale brečet nesmí, protože musí jet za chvíli pro ten svůj vzácný uzlíček. Znovu se vše bleskově promítá, je  v prostředí nemocnice, nic ji nebolí, jen srdce puká. Opouští na chvilku pokoj a běží za lékařem, chvilku musí čekat a tak se ptá sestry na prognozu. Slyší nemilosrdnou a naprosto citu postrádajícího hroznou větu: "to je zabité....," Vytřeští oči a nevěří vlastním uším. "Vždyť je to můj uzlíček!!!!!!!!!" Sestra beze slova odchází. Lékař si ji usadí naproti sobě a začne  nadějně promlouvat. Ona hledí do naprosto profesního pohledu nic neříkajících krásných tmavých očí, nemůže z nich vyčíst žádnou pochybnost ani potvrzení nadějných slov, ani necitlivost či projev soucitu, nic, prostě nic......Operace  již není možná,  je lépe pravdu neříct a přesvědčovat, může pomoci pouze radioterapie. "Pomůže?" Ujištění  nepřichází......Proč už nevynalezli ten lék??????!!!!!
 Sedí dále u stolu, přemýšlí a vidí znovu ten pohled a hlas v telefonu si dává do souvislostí s tvrdou realitou i
po těch dvou letech relativního klidu. Její uzlíček je nutno  opět zkusit rozplést, snažit se, vždyť to přeci nejde nechat  jen tak. Je odhodlaná se snažit dále, ta vzácná nit je hodně vzácná, nesmí se přetrhnout. "Nesmí!!!!! " Tehdy to přeci taky pomohlo a šlo to. Nejtěžší bylo tenkrát  přesvědčit uzlíček o nutnosti se podrobit rozplétání. Lehké to nebylo, jak by taky mohlo. Ale nakonec ho přesvědčí, že všechny problémy vyřeší  ozářky. Silnější léky již doktoři nechtějí napsat, ona marně naléhá nejdříve na ně a potom se už rozhodne i uzlíček; přestává odmítat, uvěří a bojují spolu.
Ona tohle moc dobře ví, že je důležité držet psychiku v pohodě. Lže jak když tiskne, usmívá se když v duchu pláče, diví se jak
jí to jde lehce a bez problémů. Věří i nevěří, ale "uzlíček věřit musí!!!!!" Faktem zůstává, že hodně lidem bylo takto pomoženo. Nastává  nutná hospitalizace, ona je denně  v práci déle, aby mohla dojet do nemocnice a věřit, že se uzlíčkovi daří líp. Návštěvy jsou povoleny až od sedmnácti hodin. Potom nastává  takové ovzduší "tkaniny", která je již sice mírně vetchá, avšak ulíček byl rozpleten a nit se nepřetrhla a drží. Protože je vzácná a chce být stále pevná. Uzlíček je  ohleduplný a nechce přidávat práce dalším rozplétáním. Leč je to tady zpátky. Znovu  telefony, nutná kontrola, léky a nemocnice a po ní se ocitá v rukou,  které spolu s ústy slíbí, že se  postarají, aby uzlíček  nezůstal sám v prostředí, jenž se bojí toho přetrhnutí nitě a tudíž nerozplétá.
Ona vůbec  nic  netuší,  stalo   se tak  bez jejího   vědomí a rychle pár dní po propuštění uzlíčka z nemocnice. Uzlíček je hodně
ohleduplný k jejím rukám a srdci. Vzpomínky se odvíjí dál, je zase v práci a pokládá telefon.  Potřebovala by ho mít doma, leč takové možnosti zatím  nemá.  Znovu dojíždí do nemocnice. Tentokrát   je tam  uzlíček  nějaký   jiný, tichý, hodně spí a usíná i během návštěvy. Ona se jde ptát doktorů, neřeknou jí, kdy nastane konec, ale dá se to vycítit z uhýbavého pohledu. Pak následuje propuštění domů a po páru dnech  se nechává odvézt k těm, jež  slibují  péči v domácím prostředí.

      Ona se teď vypravuje na autobus. V práci si zařídila neplacený paragraf. Uzlíček je už spokojeně u ní doma a je uzavřena  tichá a nevyslovená dohoda o vzájemné lži , že se nic neděje a všechno je fajn. Leč není. Nejsou potřebné tišící léky. Ale jsou již  dostupné služby  a sestřičky chodí denně s povolením lékařky píchat injekce. Ona schová krabičky od léků a uzlíček si marně čte, co to bere. Ptá se, zda jsou to tablety morfia, slyší že nikoliv. Na krabičce přeci takový název není uvedený. Milosrdná lež je plně přijímána. Bolesti se stupňují, uzlíček uléhá a přijímá potravu již jen z kojenecké lahve. Ona nebrečí, přece žijeme, "brečet nebudem". Hrozně ji schází ten telefon, naštěstí  sousedi telefon mají a dovolí volat pohotovost, když se krátí uzlíčkovi dech morfiem. Ona má připravenu klamerku, ano klamerku. Má je všude při ruce. Při první pomoci při zástavě dechu se musí ucpat nos a dýchání  z úst do úst pomůže vrátit dech. Má se masírovat i levá ruka. Masírujeme......Bojujeme, nevzdává nikdo z její domácnosti. Ona má ráda děti, leč dlouho potom nemůže vidět kojeneckou lahev ani širší jehlu zdobničky na dorty, jíž stříká alespoň mléko s piškotem uzlíčkovi, kterému přibývají zvýšené dávky tišících injekcí a žádá je častěji a častěji. Ona musí dodržovat přesný čas dávkování a léky schovává. Bojuje s láskou v srdci  a nářky. Je to nerovný boj, ale ona zatím vede...... Skórum se mění.........

Lékové drogy zase  mění postupně osobnost uzlíčka. Je pro ni jen ona, která se umí postarat, aby ji nic nebolelo. Ostatní, kteří přijdou na návštěvu jednou týdně, urychleně odjíždí svými auty, nevnímá je a nepřijímá. Z očí uzlíčka však stále přímo prýští  něha a obětavost.  Víc uzlíček dát nemůže. Přesto je ve své ohleduplnosti stále silný.  Chce žít a když jsou bolesti utišeny dává najevo víru, že to zvládne, je to na oplátku.... Ona docela nedávno  od uzlíčka  slyší náznaky , že smrt se cítí.......Už své  slzy není schopna skrýt.

 Je tady společný rozhovor, ona zatím netuší, že další už nebude; existujeme, smějeme se, pijeme piškot v mléce přes zdobící jehlu. Máme možnost si promluvit, je to zvláštní rozhovor, ona uzlíčkovi  již otevřeně přizná, že jí bude chybět a on zase že nechce, aby ona trpěla a plakala. Ona to považuje za další projev ohleduplnosti, o němž  nepochybuje. "I síly se vrátí" a vstaneš".  Za pár dní nato  přijde na přání uzlíčka lékařka a říká něco o třech dnech, to se prostě pozná,  další den poté sestřička hlásí, že už nedostala další injekce,  také jí stékají slzy proudem. Ona kvílí, tohle je přeci opak euthanázie, nechce aby se uzlíček trápil jen kvůli ní, už se přeci ve světlé chvilce stihly rozloučit. "Uzlíček má přeci právo nemít bolesti!!!! Bože, jestli je to Tvá vůle, tak otevři svou náruč ať už netrpí...", bylo to hrozné zvolání přímo z nitra duše člověka, který se nikdy k Bohu takto neobrátil. Je to rychlé rozhodnutí, dá uzlíčka do nemocnice, bude tam mít tu umělou výživu a nebude trpět. Říkaly dříve už  sestřičky, že to pomáhá, když  organismus nepřijímá stravu. Přivolaná pohotovost sděluje, že její  rozhodnutí je zbytečné, "proč..." a píchne nějakou injekci na utišení bolesti. Ona  nechápe, je jen ráda za další společný den, kdy nic nebolí a nikam se nejede. Uzlíček klidně spí. Je krásný, zase takový nějaký silný, vyrovnaný, růžový, smířený a v obličeji uvolněný. Ona si sedá naproti  a pozoruje tu milovanou bytost s vírou, že se obudí. Touží  ještě  spatřit ty krásné šedomodré oči plné něhy a lásky. Zhasne lampičku a pak si lehá na zem k matce, hlídá kdyby bylo něčeho potřeba. Ale není, tak tiše odchází a  jde si  lehnout k sobě s důvěrou v nový den, protože na ni doléhá únava. Noc je oproti jiným klidná, je půl šesté ráno, uzlíček spí a dýchá. Ale nějak nahlas. Ona jde k němu, pohladí tu něžnou a drobnou ruku, ruka se pohne a ona rychle opouští pokoj, aby nerušila spánek, který jako jediný přemáhá bolest;  než dojde sestřička, třeba donese jiný lék. Tiše říká "vydrž, za chvíli přijde sestřička......"

      Je brzy ráno a nezvykle dlouho ticho..... Ona jde znovu do pokoje. Vyděšeně vyběhne do vedlejšího obývacího pokoje  pro syna, který ještě spí. Docela nedávno na vojně sloužil u zdravoťáků. Snaží se nahmatat puls, vše je v klidu, v hrozném klidu. Teprve teď na ni dolehne tíha reality. Je dobojováno, nit se přetrhla, vůle nepomohla. Ani neví proč, ale otevírá okno, v pokoji je nádherná vůně, která se i po létech vrací.......Vůně zeminy s ovocným nádechem.  Syn objímá  a utěšuje nový uzlíček, tentokrát uzlíček nervů, který se snaží nerušit a tlumí pláč. Do týdne jí  vlasy úplně zbělely, později si všimne hlubokých vrásek kolem očí, objevily se dříve než by měly, ale ničeho nelituje. Smíří se s realitou a je schopna žít dále. Vše se děje jak se dít má. Hned po víkendu musí zase do práce, "volna už měla dost...." Smíření nepřichází ze dne na den, ale jde jí to líp, protože v myšlenkách dovolila a propustila milovaného člověka do prostoru, který je nevyhnutelný. Jen tehdy se  duši odchází snáz a najde svůj klid. Už si neklade otázku jako tomu bylo dříve, zda svou snahou pomáhat jen  neprodlužovala utrpení. Ne, nikoliv. Jen nastal přirozený  konec.  Podle lékařky by nastal v nemocnici  daleko dříve. Ty čtyři měsíce nebyly tak dlouho, jen  oslabená nit se přetrhla.....
Ona už dávno nepochybuje a věří, že existuje něco mezi nebem a zemí. A  konce se přestala bát.  Věří v nové začátky.   
Přetržená nit se dá svázat, s  uzlíčky jde  zacházet trpělivě.  Definitivní konec však odvrátit nelze, patří k životu.
Přijímá  realitu ve všech podobách, ale  nenechá si od života vzít důvěru,  vůli, plány ani snahy zkusit najít řešení. Odložila pouze ideály.

autor: - mumi = dascha //Na tuto povídku se vztahuje autorské právo dle z.č. 121/2000 Sb.