U mumi

Co všechno tady postupně přibude zatím netuším. Ale doufám, že s pomocí přátel stránku obohatím byť jen odkazy na jejich stránky. Pokusím se předat stránky webů, které mě zaujaly. Mohou se hodit i vám.

Drobnůstky

Občas zkouším obrázkovat




a je to - zdroj neznámý

zdroj: uveden na mém blogu

stále dokola

Moje IKONKY




Přijďte zas - díky


Ahojky


„Vlídnost je inteligencí srdce.“

1) Je ztracený každý den našeho života, kdy jsme se nezasmáli.---Sebastian Roch Chamfort--- 2) Většina stínů v našem životě pochází z toho, že si sami stojíme na slunci.---Ralph Waldo Emerson--- 3) Když jíš, žvýkej, když mluvíš, mysli.--- Čínské přísloví---

Malé CESTOVÁNÍ a velké zážitky - FRANCIE

 4 dny a 3 noci v Paříži.

Ještě doma:
     Na poznávací zájezd vyrážíme s manželem z domu na pendolino a ve 13 hodin 3.7.08 jsme   již na   nádraží   v Praze.    Vydáváme  se   na   cestu metrem  ke   směru   nástupu   na    odjezd 
s cestovkou. Jelikož mám fobii z jezdících schodů, jsem už doma ujišťována, že všude musí být i ty normální. Takže se starám až v samotném pražském metru u těch prvních jezdících, protože normální nikde.    Po  velkém přemlouvání   sebe   samé  naskakuju na směr dolů, s rozklepanýma nohama   a   šťastným   pohledem   jsem   po   chvíli    dole   s pocitem, že nejhorší je  za mnou.   Není tomu tak.    Ptáme se, kterým směrem na přestup.  Odpovídá   nám  pán   ochotně  že musíme tudy,   určitě   ještě o patro níže.   Schody!!!!   Vyvaluju   oči   a   jdeme     k dalšímu nutnému   výkonu.   I můj   prohlásil,   že tyhlety schody   byly opravdu  hodně  rychlé  a dosti  příkrého klesání.   Dole  oddychuju   jako  lokomotiva. Po přestupu dojíždíme na místo a  mají tam  i normální schody, takže    šlapu   s batohem   nahoru   jako  mladice s úlevným výrazem  ve tváři.  Když už jde o to cestování metrem, tak na cestě domů jsem tedy nepochodila s nápadem jet výtahem a minout to příšerné jezdící pro mne monstrum. Můj   vřískajíc    se  nechá    přemluvit    poté,  co jsme  vyšli    nemálo   stoupavých    schodů s batožinama nahoru proto, abychom kvůli mně minuli ty jezdící a  tak nasedáme do výtahu pro postižené.  Jak  jsme  zjistili až dole,   výtah   nás  zavezl  zpátky k našim stoupavým schodům, jel jen dolů,  takže znovu to samé kolo,   šlapeme nahoru, batohy vláčejíc a opět stojíme před jezdícími – těmi hrozně šikmými a rychlými, ale tentokrát jely nahoru. Snažím se hledat  vždy  to   pozitivnější  v tom nevyhnutelném. Takže  nepřemýšlím,  slyším  manželovo připravit se… a na tři naskakuju.  No vyjela jsem to i potom. Jinak do teď bivakuju v pražském metru mezi  přestupními stanicemi, a to v mezipatře a  pod těmi příšernými schody.      A už přicházíme  k  autobusovému   nádraží,   sraz   se koná u zastávky č. 8. Leč rozpis zastávek na místní tabuli se seznamem a mapou stanoviště píše jen o zastávce 1 – 7….
Znovu  se  mi rozklepou  nohy  i  mimo  schodů.  Vteřinku  pociťuju  pocit  napáleného  cestuchtivého  turisty,  který  vše   zařizoval  po internetu. Jo, překvápka, ta jsou kořením  života!!!  Po chvíli zmatečného běhání od zastávky k zastávce nacházíme  tu naši, ale nikde popis, o kterém nám bylo sděleno, že tam bude. Není, prostě není!!!! Z osmičky jedou autobusy jen směr Kadaň a dále u nás po Česku. No co teď, že? Tak se začal vařit mobil. Konečně jsem našla to správné číslo a dovolala se na zprostředkovatelku cestovní agentury. Mimochodem nevšedně ochotná slečna, ještě  teď má můj dík.  Po chvilce nám volá zpět a my tímto zjišťujeme, že stojíme správně,  protože  vpravo je Ikea a vlevo jiný objekt…. Do odjezdu nám   zbývají   tři   hodiny.   Sedáme  si do příjemné restaurace hned u  našeho „autobusáku“  a ubíjíme čas,    využíváme   možnosti   toalety  –  opravdu   tam   mají   čisto.    V sedmnáct   hodin už sedíme v tom správném autobusu, venku zuří bouřka, blesky lemují oblohu  a  my stihli zmoknout jen malinko. No a pak se začalo dařit opravdově. Zadních pět sedadel   volných,   po   zeptání   se je   nám dovoleno se usadit   tam.    No   byl   to    rychlý    přesun ze sedadel na kole. Tímto cesta  tam samozřejmě   po celou  dobu,  včetně  zpáteční  cesty  byla opravdu  snesitelná, protože se dalo i podřímat jako v posteli. Takže supér začátek. Kolem  půl  sedmé  ráno  dalšího    dne    dojíždíme  k Paříži.   Foťák  už  pojal první snímky naší Škodovky v Plzni a první dojmy z předměstí Paříže ho znovu  nenechávají  v klidu.  Míjíme  vousatého ranního bezdomovce,   který  u cesty sedí na malé židličce, pokuřuje a na zemi leží čepice na drobásky.  I taková  je  Paříž.   Je tam vše,  nic není nemožné a  je tam kouzelně. Fotím kde co, mám teď  co probírat a třídit. Fotek jsem nadělala 400……..

A začíná nám první den:
     Po cestovní noci vypuká konečně poznávání po vlastních.  Nevyspaní, unaveni ale natěšeni začínáme u muzea Orsay, přesouváme se k náměstí Svornosti, posloucháme poutavý výklad našeho průvodce,  který je opravdu  hodně  rozsáhlý. Vyprávění o gilotině,   která    byla kdysi  na náměstí   Svornosti,   vše  kolem  ní,   přilehlých    palácích a budovách vládních     činitelů hotely počínaje, menu při popravách kdysi konče rozpisem slavných osob v tento jejich poslední den kdysi, no bylo toho hodně. Přesouváme se přes Tuilerijské zahrady. Pařížané se po ránu  rozcvičují během kolem kašen a fontán, které míjíme už značně utahaní stojíc u těchto dlouhých výkladů dějin. Na usednutí není čas ani pomyšlení. Tuilerijské zahrady končí a před náma se rozprostírá majestátní Louvre s onou moderní prosklenou pyramidou. Tou se dostáváme později do dalších objektů Louvre.Procházíme podzemím, míjíme sochy    slavných a vcházíme do podzemí     nejdříve    přes bezpečnostní rám a dále míjejíc butiky s krásným a drahým zbožím. Hlavní prostranství podzemí pyramidy nám nabízí pohled na jezdící schody vzhůru do horní části pyramidy, šlapu opět normální schody, manžel se mi chechtá z těch jezdících. Nahoře si připadám jako ve skleníku, pode mnou    je cvrkot různých národností z celého světa. Přes sklo vidím blíže celý objekt Louvre ve tvaru obráceného písmene U. Už se těším až budu blíže těchto budov, mimo sklo pyramidy. Odcházím ven první, míjím otáčecí dveře, nechce se mi tam motat se další hodinu. V duchu si nadávám, ale to jsem už venku. Slunce krásně hřeje, takže vyhledáváme později stín. Ten ale není všude. Procházíme kolem budov, vskutku honosných a nádherně zdobených, fotíme sochu Ludvíka XIV. na podstavci, dále procházíme na vnitřní nádvoří a poté končíme nádvořím z opačné strany Louvru a stojíme na ulici, kde na druhé straně se majestátně tyčí kostel Saint Germain, kam chodívali panovníci.  Pokračujeme   k   justičnímu  paláci, fotíme tamnější pozlacenou bránu a vězení, o němž se potom výkladem  dozvídáme hrozné věci. Netoužíme jít dovnitř, i kdyby to bylo v plánu. A dostáváme se ke slavné katedrále Notre Dame. Šíleně moc lidí,  tamější mladé Romky se snaží lístečky přinutit turisty darovat maličký obnos na něco…. Naše skupina si dává srazík za hodinku na místě, hrozná fronta před katedrálou postupuje docela svižně. Za chvíli jsme uvnitř, leč i tam je horko. Krásné obrazy, nádherná výzdoba, původní lustr velikosti dnešních dvou  pokojů je umístěn na zemi a budí pozornost. Mezírkami mezi lidma   pak  hledáme východ a už jsme zpátky na slunci. Stín se našel, ale lavička nikoliv. Na obrubnících kolem krásných trávníků je pusto, takže čekáme,   přešlapujeme ve stínu,    kde je příjemně i když nohy bolí. A už je zde náš neúnavný průvodce a všichni se vydáváme dále pěšky   k  ulici  Saint  Michel.   Slyšíme  vyprávění   průvodce o jedné z uliček, ve které se setkal  prý fakt opravdický  Dartagnan s vévodou… Zasedáme   v   nedaleké   místní  restauraci k obědu, dáváme si ze dvou nabídek jednu – gyros. Kuře známe z domu. Talíř je plně obložen, jídlo chutné, decinka bílého vína značka bolehlav v ceně, takže oběd oproti jiným restauracím vcelku levně za 8 Euro na osobu. Po jídle jsme i přežili návštěvu místní toalety, malý krcálek, voda a mýdlo venku přede dveřmi, skoro v restauraci. No….
A pak procházíme onou třídou, kde je údajně možnost zakoupení pohledů ke známkám, jež jsme byli nuceni koupit v podzemí Louvre, protože tam byla pošta. Známky mají dosti drahé (0,65 Euro), s pohlednicí to vyjde cca 1 Euro celkem. Jinde jsme pak už na poštovní  známky nenatrefili. Kupujeme jich 15, hodně lidí se těší na pozdrav z Paříže od nás. Využíváme naštěstí i možnost   zakoupení   drobných   suvenýrů, protože další možnost až do odjezdu byla mizivá. Zvítězil tam snad nejlevnější a kvalitnější suvenýr Eiffelovky v ceně 20 Euro. Potkáváme  nějaké  zdrogované  černochy  a  různé  lidi. Je  tam  rušno, prašno a cvrkot.  S prachem nasáváme  zároveň i historickou atmosféru z plných plic.  A na osmnáctou hodinu se vracíme zpátky sami bez průvodce k muzeu Orsay,  kde pro nás po chvíli přijíždí autobus. Časy odjezdů se všude musely tvrdě dodržovat kvůli možnosti uložení vysokých pokut v případě zavinění  dopravního zácpy, autobusy se plynule střídaly na vyznačených místech.
Před námi je zhruba 12 km jízdy autobusem na ubytování v hotelu Vol de Nuit. I mladí lidé se   tváří   spokojeně   při   vystupování   z autobusu.   Dostáváme vysněné klíče a odebíráme se do jednotlivých pokojů,  únavou notně potlačenou zvědavostí, jaké to bude tam. Chvíli brblání, koberec byl čištěn snad za vlády Ludvíka XIV., skříň nahrazuje v malé předsíňce malý výklenek s tyčkou a na pevno upevněnými věšáky, naproti něho je zrcadlo, vpravo dveře do malé koupelny, v níž se jen těžko přepíná sprcha ve vaně, vedle toaletní mísy je na těsno upevněno umyvadlo s poličkou a nad ní malým zrcadlem. Osvětlení chabé i vlevo v ložnici. Ta skýtá většinu obložení tapetami taktéž na překližkovém policovém stolku, k němuž je přiražena jedna židle, jeden šuplík dole a nahoře pak malý barevný televizor. Nad tím vším okno, které se otevře buď dokořán, takže zasahuje do poloviny pokoje, anebo je pootevřené jenom velmi málo  a pak se samo dovírá. Těžký závěs zakrývá část stěny vedle okna, nejde jej však použít co by síť proti možnosti vlétnutí hmyzu. Takže vybalujeme, píšu už skoro v přítmí pohledy přátelům a rodině, lepíme   známky   a   kontrolujeme,  zda máme vše připraveno na další ráno, protože se vyráží v osm hodin dle programu za poznáním dalších věcí. Zavíráme okno a usínáme. Zabíjím pár komárů a pak je mi už vše jedno, docela nečistý přehoz z postelí je uložen na zemi. Je skoro jedna ráno.

     Takže první den a noc máme za sebou a na další se už skoro netěšíme, přesto jsme zvědaví co vše nabídne.

Den druhý:
     Ráno musíme na snídani brzy kvůli belgičanům, 3x snídani máme v ceně zájezdu, která činila něco málo přes šest tisíc s pojištěním, v ceně nebyly zahrnuty pouze vstupy do objektů, takže samotná cena zájezdu slušná.
Nabíráme si crosain a kávu a malý džus. Crosain je prázdný, káva vlažná, džus kyselý.  Využili jsme pouze tuto jednu, další jídlo jsme si kupovali v blízkém obchodě, něco jsme vezli s sebou z domu. V obchoďáku u hotelu bylo pečivo dražší, ale chutné, taktéž salámy, spíše ty trvanlivé.
V osm už čekáme u autobusu a jedeme. Začínáme projížďkou přes Champs Elysées, projíždíme kolem slavných objektů,   spatříme nádhernou budovu pařížské opery, následně vystupujeme u muzea parfémů. Tamtéž u firmy Fragonard si postupně kupujeme a vybíráme přes nosy ten svůj parfém,   mimochodem   snad   výhodná   koupě,   nicméně   žádná levná záležitost v přepočtu na naši měnu. 50 ml za 32 Euro, ale ta vůně prostě stojí za to. Od průvodce se dozvídáme, že pokud víme o někom, kdo má výborný čich, můžeme mu nabídnout typ zaměstnání, označení takových výjimečných lidí se nazývá „nosál“, pracují čtyři dny v týdnu, nesmí kouřit a jíst ostrá jídla a pít alkohol a tak. A zřejmě mají i další omezení a také  dobré výdělky. Tak mě napadlo, za co asi ty penízky vlastně utrácejí?
     Ale zpět k nám. Osvěžující nákup nás  těší a vyrážíme dále různými vůněmi prosyceným autobusem.Zastávka je u moderní čtvrti La Défense, vycházíme dlouhé schody k majestátní stavbě Velké Archy, kocháme se pohledem na vysoce  nadčasové  mrakodrapy, výhled máme až v dálce stojícímu Vítěznému oblouku. Máme dojem, že jsme se ocitli ve 22. století, atmosféra vzbuzuje údiv, ale zároveň působí  neosobně až chladně. Snad to příští století bude o něco srdečnější…..
Pomalu začíná poprchávat, drobný deštík se každou chvíli střídá se sluncem. Fotíme vážně o sto šest, probíháme zaplněnými moderními obchody mrakodrapů, v halách hledáme východ ven, abychom došli  včas k  zaparkovanému autobusu v podzemní  garáži. Máme radost, že jsme mohli odhodit napsané pohlednice přímo v této moderní části Paříže s důvěrou, že jsme je omylem nehodili někde na místo do schránky někam jinam, třeba do moderně pojatého  odpadkového koše. Poštovní schránky mají zvláštní, přímo v centru Paříže zřejmě  blednou závistí před historií a nejsou  skoro vidět ve svém žlutém zbarvení,  pohledy do světa se hážou do pravé části krabice, levá část je pro místní…. Míjíme zpátky majestátní Archu, už mimo schodů a  jsme rádi zase v autobuse, deštník se nám hodil  stejně   tak,   jako bundy.   Ochladilo se.   Počasí však přímo ideální na chození. Tropické počasí zůstalo doma při našem odjezdu.  Náš přesun  pokračuje a jede se kousek dále na Montmartre.  Představa, že uvidíme hned náměstí malířů, se minula výsledkem. Nejvyšší kopec Paříže procházíme kolem dokola a stojíme u každého rohu, každá budova je něčím zajímavá, náš průvodce oplývá znalostmi a netají se tím. Výklad je poutavý, leč o toaletách ani náznak. Máme za sebou celé dopoledne. Vyjdeme kopec, hlásím se o zastávku na toaletu, a pokračuje se dále. Po hodince stojíme zase u nějakého mlýna se slavnou minulostí, která mě už pranic nezajímala. Pokračujeme k soše nazvané Muž, který prochází zdí. Mám sto   chutí  také   projít   zdí,  reakce ze strany průvodce žádná. Po dalším pokračování opět z místa odkud jsme vyšli před hodinkou s naznačením, že se nyní odebereme ke slavné katedrále Cacré Coeur, se stoupá znovu do kopce, už neváhám a uruguji ono nutné zastavení se na toaletu. Pan průvodce mi s úsměvem říká, že mi už dávno říkal, kudy jít, no přidává se k nám ještě slečna a vydáváme se hledat onu vytouženou místnost sami s ní a mým mužem, prý je někde u katedrály u schodů. Lítáme na vrchu vyšlapaného kopce, hromady lidí kolem nás,   v katedrále   to   asi nebude, tak běžíme dolů k jedněm schodům. Potkáváme část naší výpravy, která se už od našeho milého průvodce trhla a šla sama. Wecko prý našli někde v restauraci, paní z naší výpravy nás vede, ale nemůže ji najít, jdeme do jedné, která je před náma. Číšník nám s úsměvem sděluje, že toalet non, ukazuje rukou gesto jako když se pije. Hlavou mi blesklo, že než bych něco vypila, tak se už asi vážně počůrám. Slečna s náma zoufale sleduje okolí a vidíme cedulku s nápisem toalet, běžíme svižně do schodů, stojící plechové bedny nechtějí pojmout žádné mince, neúprosně odmítají celá i poloviční eura. Nefachčí prostě. Běžíme zpátky k bazilice. A koho nevidíme? Náš průvodce s částí výpravy a opět něco s úsměvem vysvětluje stepujícím členům zájezdu. Sděluji mu zvýšeným hlasem, že je rádi potkáváme a že jsme dosud toaletu nenašli. Už je mi do breku. Pan průvodce se usmívá, prý mi přeci řekl, že je to u schodů, nabídl mi, že mě tam za ručičku zavede. Odmítla jsem s tím, že nepotřebuju vodit za ručičku, že jsem již skoro dospělá a chci jen WC, které je povinen nám zajistit co by průvodce znalý zdejších poměrů. Slyším znovu, já jsem vám to už říkal a mladá slečna vzhlíží už vzhůru, tak nevím či k bazilice či kam,  ale   odpovídám   slovy: „Tak jsem asi blbá“ a už svižně kmitáme k posledním možným schodům podle naznačeného směru naším průvodcem. Pod schody to bylo, jupí!!! Uvnitř na mě sice pořvává nějaká robustní černoška: „madam, madam!!!“; dávám jí půl euro. Nevím jestli jsem vlítla do pánské části nebo ona chtěla více, ale bylo mi to šuma fuk. Doma by mi v takovém případě toto oslovení přišlo jízlivé. Nebyl čas hledat další drobásky. Stejně je potom už nechtěla, tak do teď nevím, co mi vlastně chtěla. Pánské wecko to očividně nebylo.  Bylo mi už zase fajn. Tu spoustu schodů zpátky k bazilice jsem vyšla jako mladice a na průvodce jsem se hodinu ani nepodívala. Tento zážitek příjemný nebyl, ale vstřebala jsem jej docela v pohodě, bez výčitek či ostychu že jsem si snad dovolila moc ve svém projevu.
     Baziliku jsme nafotili, výhled od tama byl nádherný, opravdu stál za to vše utrpení, protože tenhle zážitek pro mě utrpením prostě byl.   Nicméně   další dny jsme již byli upozorňováni ze strany průvodce všichni stran možností hygienických přestávek, tedy kde v daném místě, což s povděkem přivítalo více lidí z naší výpravy…..
No a to už procházíme sami náměstím malířů, nádherné malby, některé se tvoří přímo tam, voní to barvami, stihla jsem fotnout jednoho umělce, který se před foťákem odsunul dozadu, ale mám ho, cítím se zase svěží!!! Porovnáváme rozpracované portréty sedících lidí, sledujeme a vychutnáváme si atmosféru malířů a cvrkotu tady. Míjíme v davu lidí nějaké tři postavy, které  svým stylovým oděvem navodí historickou atmosféru na první pohled, a poté   třísknou nečekaně do bubnů a bubnují o dušu. No ještě že už mám toaletu za sebou, hi hi. 
Scházíme poté z kopce zase dolů k městu. Nabízí se návštěva nějakého hřbitova se slavnými osobnostmi tam pohřbenými, Dumas mladší a další. Jde jen pár lidí a náš usměvavý  průvodce už   opět   probírá každý položený věnec předem. Sedíme na lavičkách a čekáme na jejich návrat před branou hřbitova spolu s dalšími. Je osmnáct hodin a hřbitov se zavírá, takže průvodce pokračuje výkladem už cestou ke slavné třídě Pigalle a Moulin Rouge. Jeho výklad už  skoro nikdo nevnímá a nohy jdou samy ze zvyku.
Pigalle lemují většinou hodinové hotely, davy nejen turistů, a kdyby si člověk chtěl koupit jen tak třeba bagetu, tak by zřejmě padl hlady, protože většina obchůdků byly Sex shopy a porno shopy a další. Slavné Moulin Rouge máme nafoceno, sedíme na rantlíku kolem trávníků, lavičky obsazené různými typy lidí. Netrpělivě vyhlížíme autobus, který nás konečně kolem osmé hodiny veze k poslední nabídce dne, tedy  rovnou k přístavišti lodí u Seiny, měli jsme zakoupenu projížďku lodí po Seině (9 Euro na osobu). Ve 21 hodin vyrážíme sice ve starší lodi, sedíme na oprýskaných lavicích, fouká studený vítr, ale jedeme a vidíme shrnutě všechny krásné budovy a hodně dalších jako ti,  které Seinu lemují po obou březích. Většinu z nich jsme již během těchto dvou dnů poznali zblízka, slyšíme opět opakovaný výklad našeho neúnavného průvodce do mikrofonu. Ale dozvídáme se kromě již opakovaných věcí, že projíždíme kolem nově osvětlené Eiffelovky,   která   po   setmění každou hodinku na deset minut modře bliká a světelné efekty postupují zespodu až po poslední  3. patro, vítající takto turisty. Měli jsme štěstí, Eiffelovka začala prskat modře,   byla   to nádhera,  fotíme znovu jakoby  o život.   Míjí  nás   krásné a  prosklené  lodě  s  lidma  sedícíma  u  vína  či večeře,   ale  výhled  mají stejný jako my. Na jednom břehu Seiny   vidíme  posedávající   lidi,  kteří   popíjí  víno  anebo tančí, jiní sedí v krásně osvětlených  prosklených lodích u sklenky vína a baví se. No prostě všehochuť. Plavba lodí končí něco   kolem 22.30 a nabídka   poslední  zní  okružní  jízda   noční   Paříží. V autobuse obvykle neusnu, ale  usínám do pěti minut. Kolem půlnoci jsme u našeho hotelu. Večerní toaleta zabírá něco času a jsou hnedle dvě ráno. A to se opět vyjíždí brzy, nejpozději o půl deváté…..

Den třetí:
     Na  snídani   nejdeme,   nyní nutno zase prý dříve kvůli holanďanům, získáváme hodinku k dobru,   což  je ráno príma.   Vaříme si vlastní kafe a snídáme z vlastních zásob i další den.
Je neděle a vyrážíme do interiérů Louvre a odpoledne do vysněného Versailles. Jelikož je první neděle v měsíci, vstup do muzeí je zdarma, takže mě Francie obdarovala nejen všudypřítomnou historií.
Znovu procházíme podzemím pyramidy, od tama schodištěm přes bezpečnostní rámy procházíme   mezi nádhernýma sochama, bez průvodce, takže improvizujeme, snažíme se v bludišti chodeb a schodů, které jsou lemovány nádhernými obrazy slavných, najít ten nejslavnější. Mona Lisu. A už jsme u ní v houfech lidí, fotíme ve snaze nemít na fotkách hlavy turistů, ale obraz. Něco ze snahy vyšlo. Máme ji a taky hodně dalších skvostných obrazů, jeden   mě  uchvátil  taky,  velký obraz  s  motivem  svatby  Napoleona   s  Josefinou v katedrále Notre Dame. Zabírá velký prostor, je to úžasný obraz.  Slíbené fotky jsem již vložila, takže nabízím odkazem níže  prohlídku na mém blogu aspoň něco mála z té tamnější nádhery.
Odpoledne vyrážíme k Versailles. Jsme upozorněni na další možné davy lidí a náš časový prostor. V šestnáct hodin jsme již v zahradách, vstupné na osobu 6 Euro, výklad je neskutečně obsáhlý, takže trpělivost dostává zabrat.   Chceme vidět co nejvíce. Na zahrady a interiér zámku máme necelé tři hodiny. Chvíli po čtvrté hodince se rozeznívá dobová hudba, fontány, jichž je hodně (snad 30, plánek jsme nezkoumali) začínají chrlit vodu, nádherná atmosféra - začíná mě mrazit, na rukách pralinky,  avšak není to způsobeno silným a studeným větrem, který se opět střídá každou minutku se sluncem, máme opálené obličeje. Dotazem u průvodce jsem zjistila, že zahrady je možno opustit a znovu se tam vrátit bez omezení, ale na prohlídku zámku máme počítat tak s hodinou. Lístky prý si můžeme koupit raději později, jsou levnější. Nedbáme   rad,   toužím  vidět interiér zámku, hlavně proto jsem přece jela do Paříže a dokázala přesvědčit i manžela, že to zvládneme když  už po tom toužím 41 let.  Dobře jsem udělala už doma, fronta na lístky byla nejméně dvěstě metrů dlouhá, manžel jasně brblal, mi vyskočily slzy a tekly mi po tváři. Postavil se do fronty a já šla zjišťovat, kudy se dostaneme dovnitř. Zlatá brána uzamčena. Před ní stáli pracovníci a zřejmě podávali info. Ptám se komolíc pár slovíček francouzsky, ale   jen  něco jako si vu plé (prosím…..) komnaty Ludvík a Marie Antoineta. Mladík na mě: eeee? Já na něj: „král“, a on si sáhne na obličej a maže se krémem jakoby a povídá mi: „Krrrem?“. Já: „ne!!!“ Ukazuju  rukou k obloze: „Slunce, král slunce – Ludvík!!!...“ On: Ludvik? Krrral?  Jen  krčí rameny. Já: „prezident – no“, dělám posunky a dodávám: „Král“!!! Už zvýšeným tónem. A mladík se usměje a povídá: „Á, krrral“. A už vidím posunek,   kudy  dovnitř.  Přes  bezpečnostní  rám  prý do  komnat. Povídám merci  bien a fičím do řady, jsme v polovině. Kolem 17.15  hodiny už držíme v ruce vstupenky, nevím zda je sleva a je mi to jedno!!! Vstupné za osobu 10 Euro.  Zase přes  bezpečnostní rám  ani nepípneme, rázně si vykračujeme chodbou dále do vytoužených komnat. Nádherné obrazy, komnaty a postele s baldachýny panovníků a panovnic, v nichž rodila Marie Antoinetta své potomstvo, postel Ludvíka XIV. je taky skvost.  Pokoje dvořanů, obrazy Ludvíka  a ministra financí té doby, fotíme, probíháme, sledujeme čas. Bez průvodce, teď by se nám šikl jeho výklad, ale jednotlivé osobnosti z obrazů, to bych viděla poté s naším velmi dějepisně vzdělaným průvodcem tak na týden. No prostě skvosty, atmosféra úžasná, vůbec nám nevadí lidé, kteří jdou v protisměru  v době, kdy hledáme východ ven, protože čas kvapí. Vystupujeme nějakým schodištěm a ani nevíme jak, ale naráz se ocitáme  ve slavném Zrcadlovém sále, poté  hned v obrazárně a nakonec nacházíme i východ ven.  Fotky zde mám vloženy dle možností. Tento zážitek – zahrady a interiér zámku byl nejkrásnější alespoň pro mne. Po 41 letech můj   vysněný  sen  se  zhmotnil, zrovna v den svých narozenin být ve Versailles,  to  by jistě s přesným naplánováním dne nevyšlo tak, jako tomu bylo s naplánovanou návštěvou Eiffelovky na   sobotní  den. Neskutečná náhoda, štěstí, nejkrásnější dárek, vím já co ještě a proč? Únava je cítit, ale maximální spokojenost vidět.    
Večer jsme na hotelu dříve. Vedlejší obchod zavřený v neděli, něco k jídlu jsme tam stihli koupit naštěstí minulé dny. Před náma je poslední den – pondělí.  Čeká nás „přesunutá“ Eiffelovka, protože na sobotu byl problém se zajištěním vstupenek. Takže již cestou skoro domů a večer v 18 hodin, vstupenky máme do třetího patra. Ceny oproti těm z prospektů zřejmě stouply, pro jednoho za 15 Euro po množstevní slevě.
Balíme věci a připravujeme se na ranní odjezd a další nabídku programu již plynulým přesunem směrem domů.

Den čtvrtý – poslední:
     Ráno vyrážíme kolem deváté   už s  věcmi   naloženými  v autobuse, u  sebe něco jídla pro tento den. Náš průvodce nabízí   opět   procházku   ulicí Saint Michel a oběd – gyros a   ještě dále Lucemburské zahrady,   kdo bude chtít…... A poté   návrat   metrem   směrem k Eiffelovce a po ní  opět sami na místo, kde bude parkovat náš autobus, což je u Seiny – přístaviště. To prý najdeme. Slevujeme z touhy vidět slavné Lucemburské zahrady a šetříme nohy pomalým přesunem po vlastní ose a trochu pomaleji a jinde, mimo metro a zcela určitě jezdící schody……

     Oddělujeme se a jdeme sami. Procházíme starobylé úzké uličky, následně se držíme podél Seiny a vidíme tak opět muzeum Orsay, mají tento den zavřeno, tak si v blízké  kavárně sedáme na kafe a pivko, máme i toaletu, to vše za 14 Euro s dýškem 10 %. Dále vidíme  i slavný most Alexandra III., Invalidovnu, míjíme se s malými podvodníčky, kteří jako by   najdou   na zemi   prsten a  nabízejí jako nález kolemjdoucím, jasněže oproti  určitému obnosu. A přitom povídají sbírajíc prsten ze země: „Voalá…“ My potkali tento den tři, nabídku jsme odmítli i Romce, která se krásně   usmívala a pak se začala chechtat, když my na ni hezky po našemu, to známe, a ona: „znáš?“   No,    jednomu jsem řekla  než  se stačil narovnat to jejich Voalá a on se na mě mile usmál a pokýval něco jako že jsem jednička. Fajn gesto.  No usedli jsme v parku, pojedli něco z našich zásob,  střídali deštník a vytírali zaprášené oči od písku z cest, vítr byl studený a silný. Cestou   jsme   stihli    ještě pomoci sesbírat  odfouknuté  pohledy a suvenýry prodejci, kterému silný vítr převrátil stojany a tak   nás naráz sbíralo v   tom větru lítající pohlednice fakt  hodně lidí. Doma v Česku, prostě u nás by to vypadalo asi jinak, proč pořád srovnáváme, přeci se říká: „všude dobře, doma nejlíp…“ No zvláštní den to byl a taky krásný a příjemně napínavý, zda nezabloudíme.
Koupili jsme taky nějaké další drobné suvenýry a na místo srazu, tedy u Eiffelovky jsme byli už kolem 14 hodin. Co s načatým studeným odpolednem? Do tří hodin sedíme u tohoto kolosu, sledujeme cvrkot kolem, střídavě pod deštníkem na studených lavičkách, za chvíli se potíme  vedrem.  Hezky proměnlivé počasí a tak se přesuneme a  jdeme   dále za Eiffelovku ,     sedáme si  na  předzahrádku   kavárničky,    manžel   opět objednává    pivo s potutelným úsměvem pivaře a posunkem, že chce větší (dávají třetinkové sklenky) jako už před tím, když mu potom číšník donesl naši míru - půllitr. Sedíme a přitančí číšník a bum, plácne tácek a na něj postaví tuplák – litr piva. Začnu se chechtat, když vidím, jak můj tak tak nese sklenku k ústům aby se napil. A je mi jasné, že mu posléze vylezou oči z důlků, až číšník donese účet. A fakt že jo, má u sebe odloženo na pivo něco kolem osmi euro, paragon leží před ním a ten pohled bych vám přála vidět. Tak velké oči neměl už dlouho. No ten den jsme měli zrovna výročí svatby a po těch letech měl na takové pivísko v tento den nárok.  Ale mě ten  smích  fakt ne a ne přejít, tak on třepající rukou zvedá tuplák, já se chechtám, filmuju ho, kolemjdoucí se na něj uznale dívají a dokonce ho zdraví (francouzi asi vážně více to vínečko) a já už připravuju 14 euro i s dýškem 10%. No nechyblo, ještě jsme něco málo dovezli domů. A jak ten číšník položil tu účtenku, tak jsem ještě odcházela nakoupit suvenýry pro děti, a přišla    s balíčkem, tak se zklidnil jak můj, tak číšník. A já se po celou dobu zase chechtala, nešlo to zastavit. Že by tou zimou, nevím, ruce jsem měla jako ledy. Zřejmě něco únavy a euforie  a   vše   dohromady s příjemnými pocity propojeno to bylo, asi ano.  No potom zase problém s toaletami byl vyřešen i u mě, když už tak už. Směli   jsme  dovnitř, jinak francouzi neradi výpravy  za toaletami, pokud si tam něco člověk u nich nedá. Nedivím se jim, jsou to krcálky, které by prostě nápor turistů neunesly v čistotě. Ale čistota tam oproti jiným zemím byla, naštěstí.

     No a osmnáctá se už blíží a přesouváme se zpátky k Eiffelovce. Vítr stále až neskutečně silný  ohýbá i vyšší stromy, stánkaři sbírají ulítlé zboží a stavějí převrácené stojany a můj už doma projevil obavy z výkyvů, které prý bývají až půlmetrové v takových případech ve  vyšších objektech, jak jsem mu sdělila hned ještě doma po zjištění na internetu.   Ale prý jen v opravdu silných  větrech.  No a ten zrovna byl, fakt že jo. Nevím proč, ale tady přesně platí ono jak se říká, kdo se směje naposledy, ten se směje  nejlíp. Můj se smál, že se bojím. A já se fakt bála. A už jdeme znovu přes bezpečnostní rámy  k výtahům. Sešikmenou plošinou, uvnitř stojíce nacpáni s ostatními dookola jedeme  a jsme v prvním patře, nesmíme vystupovat jak jsme byli dole upozorněni průvodcem, protože pak bychom se již do třetího nedostali, chyběl by nám jeden   rožek vstupenky… Ve  výtahu nám utrhávají  rychle onen rožek ze dvou v prvním patře a výtah pokračuje do druhého. Tam svištíme svižně přestoupit na výtah s rovnou plošinou jedoucí už jen úzkou částí Eiffelovky rovnou vzhůru. Než se   k němu dopracujeme zábranama z trubek jako bludištěm, jsme promrzlí na kost. Prostě to byla studená foukaná jako u kadeřníka.  Manželovi se rozezvonil mobil, ostatní slyší skřeky mobilních hlášek česky, no nebral to jasně že ne. Naše výročí 31 let spolu bézva prožíváme. Je to zase napínavé jako kdysi za mlada, hi hi. Přijíždí přestupní výtah  na třetí patro, přímo naskočíme co nejrychleji, věříme že nejede dolů jako ten v pražském metru  a  osobně toužím už mít vše za sebou. Jedeme vzhůru, uši zaléhají více jako v letadle. Přes skleněnou stěnu vidíme jak se zmenšují budovy pod náma, pozorujeme zavěšené figuríny lidí natírajících železnou konstrukci. Vystupujeme ve třetím patře, celý prostor je kolem dokola taky prosklený, nefouká a je tam příjemně i výhledově. Ale mé drahé polovičce to nestačí, vycházíme dalších   pár  možných   schodů do otevřeného   prostoru, velká drátěná oka sítě u mne důvěru nebudí. Ale výhled stojí za to, vážně.  Dělám poslední možné záběry, projdeme to celé  jen ze tří čtvrtin dokola, z jedné strany byl vítr neskutečný.  Profukuje stále a nejvíce na oné světové straně, ale neprší a vedle nejvyšší stavby Paříže – Montparnasu vychází duha. Snad čekala jen na nás. Mám poslední volný  snímek na Remeš, takže fotí již jen můj souběžně při filmování téměř nepostradatelné kamerky. Dodám později dle možností k ostatním fotkám.
Mohli jsme zůstat   déle,  ale šlo se raději hned po profocení a shlédnutí krásného výhledu k výtahu na zpáteční cestu, abychom stihli dojít pokud možno raději včas k přístavišti lodí  a našemu autobusu. Dole jsem si fakt oddechla. A dole znovu vykoukne duha jako by na rozloučenou. Montparnas je nyní již pod Eiffelovkou, ale duha se opět opírá skoro o něj. Další nezapomenutelná nádhera.

     A to už fičíme s větrem o závod k autobusu. Tvrdím manželovi, že na loď jsme nastupovali v rovině Eiffelovky, takže k autobusu tudy, leč on prohlašuje: „jde se přes cestu.“ Něco mi říká, že přecházíme bájný pařížský most zamilovaných, v duchu ho ale posílám někam a jdu za ním, protože to jinak nevidím.  No tak jo, jdeme a přicházíme někam na druhý konec přístavu, který končí bránou. To už zase nemůžu, nohy bolí. Nejsem schopna odporu, ale on chce  jít dále, já se vracím.   Brblá   a  pak  mě postupně následuje, mlčí a diví se, že fakt je to jak říkám. Tam   jsem   se prostě  orientovala jako doma, jinak jsem schopna zabloudit ve vlastním bydlišti……Mlčím, jsem unavena a mám hlad.
Přišli  jsme,   autobus   zatím  nikde, takže jsme stihli koupit ještě bagetu za 6 euro, usednout a  pojíst. A kolem osmi večer jsme už seděli v autobusu a já si dávala českou nesku pro zahřátí. Přesto usínám. Probouzí nás hlas našeho průvodce, že za chvíli bude Remeš a asi 20 minutová procházka. Jdeme, půl autobusu nejde. Byl to ale sprint, docházíme k naší skupince, kolem vše  zavřeno,  fotnu  poslední   volný  ušetřený  snímek katedrály v Remeši z bočního pohledu a slyším konec výkladu. A už se vracíme a míjíme další sošky, mají taky svůj původ, takže se stojí a vykládá a unavené nohy již neschopné ladné chůze přesto stepují. Zároveň si uvědomím, co vše člověk dokáže, když chce…. No a šupky a jsme zpátky v autobusu. Kratinečná zastávka nedaleko nabízí obchůdek, kupujeme vedle dárkového balení s tímtéž obsahem jen jednu lahvičku se značkou remešské specialitky, no až doma potom zjišťujeme, že máme velmi kvalitní vinný ocet. No není to bezva, jupííí!!!!  Později jsem ráda, že jsme nejeli do Francie za nákupy, ale hlavně za poznáním,  a že jsme ve snaze utratit zcela zbylou nám  cizí měnu (ze 360 Euro nám zbývalo ještě celých 20) nekoupili vedle umístěnou dárkovou kazetu s obsahem čtyř stejných lahví. Přes smíchem šumivé sdělení  obdarovaného touto flaškou se smějeme docela šťavnatě  a s chutí doma všichni spolu.
Další zastávka je už jen někde v Německu. Důmyslné automaty – toalety, dobré mít nachystané 50 centíků, jinak neprojdete. Čistota však zaručena, po spláchnutí se otočí kolem celé   osy   klozetová deska a vyjede kartáč a nějaká tekutina, která vše omyje řádně a dokola. No jo, pořádkumilovní Němci…. Ale zkuste nemít drobné akorát, rozhodně nesplachujte ještě sedíc, hi hi.
No a pak již jen krátká zastávka pro vystoupení pár účastníků v Plzni a za chvíli jsme  zase blíže domovu, v Praze. Je  úterý   8.7.2008 deset    hodin   dopoledne.  Všichni tleskáme    děkovně    řidičům    i průvodci a odcházíme, nikdo se neloučí, všichni si už přejí být jako my asi doma. Někteří mají svoz do Brna, Ostrava nikoliv, takže my ještě  pendolínem. Jdeme se občerstvit do naší ÚAN známé restaurace, naštěstí mají už otevřeno.   Pak   už jen štrapác metrem, nákup jízdenek a čekáme raději tři hodiny  na pendolíno, než rychlíkem s odjezdem do dvaceti minut. Jsme zpěstěni, hi hi. Ale jízda je to fakt pohodlná a rychlý přesun domů. Pak už jen tramvaj a dále není co dodávat. Vybalit, večer ještě nakoupit a další den máme už doma  tři vnoučátka ze čtyř  našich zlatých sluníček, takže se vše nepodstatné odkládá na později,   předáváme   drobné suvenýry a probíráme zážitky. Pro nás jsou opravdu historicky nezapomenutelné.

     Zde naše zážitky poznávacího zájezdu Francie – Paříž – kouzelné město – končí. Pokud máte taky tento sen, určitě si jej splňte navzdory věku či všem možným překážkám; poznané opravdu vyváží všechny útrapy, kterým se zřejmě nejde v podobných  typech zájezdů vyhnout, máme-li   možnost  poznat  tolik krás  během  šesti  dnů i s cestou. Bylo fakt moc dobře, krásně a supér.
Takže zase někdy někam jinam, možná jinak, ale určitě do Francie.

Au revoir, merci.  

Na této adrese se můžete podívat na amatérské fotky, které jsem pořídila:

http://blokis.blog.cz/galerie/vlastni-fota-ruzne-a-vsehochut/4-dny-a-3-noci-v-parizi-7-2008